V  dobách dá se říct již dávných, vyrostl jsem u zdí původního mlýna, který byl součástí zemědělské usedlosti spolu s rozlehlou stodolou ve vesničce Skorošice, tehdy Gurschdorf, v Rychlebských horách. To se pod mými větvemi ještě mluvilo německy a lidé si sem chodívali pomlít obilí. Po nějaké době – nazývalo se to prý II. Světová válka či co, jsme já i mlýn na krátký čas osiřely, ale to jen do chvíle, než usedlost po rodině Zaoralových osídlili manželé Petr a Rozálie Bandikovi (rok 1950), původem rumunští Slováci, kteří sebou přivezli velikánskou kupu dětí.
 

Čas plynul a jednou v noci mě vzbudilo přímo pekelné vedro a oslnivá zář. Tu noc roku 1963 mlýn chytl od starého trámu v komíně a lehl popelem až do základů. Zůstala jen stodola, kterou se podařilo hasičům před ohněm zachránit. Lidé odešli hledat jiný domov někde v sousedství a zahrada se stodolou v mém stínu pustly, jen „jezeďáci“ si sem občas uskladňovali slámu a přitom se stihlo mechanizací kdeco rozbít, či rozjezdit. A představte si, dokonce se i kradlo! Jo, jo, jóóó. Dílo zkázy se za pomoci hlodajícího zubu socialistického času završovalo. Divná to věru byla doba… 

Mezitím se nejmladší syn Petra a Rozálie, kterému říkali Martin, stihl ve zdejším kostele oženit s Bertou a založit rodinku, a protože neměli kde bydlet, rozhodli se postavit si dům přímo pod mou rozložitou korunou, kde malý „Moňa“ trávil své dětství. To bylo kolem roku 1974. 

Stavělo se, co se stavělo, socialistický realismus se svou architekturou na malebnosti vesnice zrovna dvakrát nepřidal, ale aspoň kolem bylo rušno a já se měl na co koukat. Všechno zase začalo vzkvétat, zahrada byla pokosená, vysadil se nový sad, a když se podařilo odkoupit Martinovi a Bertě i polorozpadlou stodolu, dali se pomalu do její opravy. Ta jim za to ve svém kamenném chlévě poskytovala útočiště pro domácí zvířectvo, které na teď už malém rodinném statku chovali, aby uživili hladové krky svých dvou synů. A co že všechno na dvorku žilo? Byli to prasátka, kráva co mléko dává, býčci, ovečky, králíci, slepice, husy, kačeny, krůty, jednou dokonce i kozlík. A abych nezapomněl, vždy se tu našel nějaký ten čtyřnohý chlupatý hlídač.

Časem k budovám při restitucích přibyly i nějaké ty polnosti a louka... 

No a jak tak čučákuju skrz své, teď už stářím až k zemi svěšené haluziska, lidé si zase víc začínají vážit majetku a krajiny, dbají na estetičnost a pomalu napravují věci, které ještě dodnes narušují původní malebný vesnický ráz. I Martin s Bertou mají a ještě budou mít spoustu práce, než úplně zvelebí svůj malý statek do konečné podoby. A jak jim jejich děti vylétly z hnízda, zbylo v jejich domě něco víc místa, než co sami potřebují… Upravili proto horní patro svého rodinného domku tak, aby sloužit mohlo pro „chrupendu“ rodinek, toužících po klidné relaxaci spojené s agroturistikou, či jako základní tábor členů divokých výprav do našich čarokrásných Rychlebských hor a Jeseníků, ať už v roli „procházkářů“, pěších turistů – výletníků, jezdců na koních, motorkách a čtyřkolkách, terénních běžců, cykloturistů, plavců, poklidných rybářů, lyžařů, běžkařů, bikerů, in-line bruslařů nebo dokonce paraglidistů. Ano, Vy všichni jste „Pod ořechem“ vítáni, a můžete si tu přijít na své!!!

Za návštěvu stránek děkují Martin s Bertou

Zpět na úvod